FILOZOFICKÉ ÚVAHY 2
17.DUBEN - MŮJ DEN SVOBODY aneb JAK SE NESTAT DISIDENTEM
Duben 2009
Právě v toto slunečné a horké pondělí hektického roku 1989 jsem šťastně překonal hranice s Rakouskem, neodvolatelně tím vstoupil do svobodného světa a začal zas dýchat ničím necezený vzduch.
Nečekal jsem na nic a nikoho, tím méně na nějaké zvonění klíčů.
Není však bez zajímavosti, že jsem (ačkoli bezděčně) splňoval během svých posledních roků pobytu v tom svinském socialistickém státě všechna (!) tři kritéria úspěšného disidenta:
1) být intelektuálem
2) pracovat v kotelně
3) kritizovat svou uměleckou tvorbou společnost a její státní zřízení
Jenže je rozdíl rýpat do vosího hnízda a pak zbůhdarma schytat desítky žihadel, anebo se skrýt do anonymity tak, aby si vás vosy vůbec nevšimly. Já volil to druhé, po tehdejších zkušenostech.
A co následovalo? 2 noclehy na tvrdé dřevěné lavici, podpis lejstra jemuž jsem tehdy ještě vůbec nerozuměl a 10-ti denní pobyt ve Flüchtlingslager Traiskirchen poblíž Vídně. Party intenzívně bafajících Rusů stěhujících se od Gorbačova pryč s almarami dlouhými přes dva metry, Bulhaři, Kolumbijci šňupající koku; jeden, komu uvízly ostny ze zátarasů na maďarské hranici v zádech a museli jsme mu je tahat ven; další, který vyjel na lyžařský zájezd bez lyží a všeho vybavení. Rumuni, kterým Ceaušescu podpálil střechy rodných vesnic nad hlavou...
Prostě kulatý svět Ivy Pekárkové jako vyšitý.
Strávil jsem celkově v emigraci necelý rok. Na alpském penzionu skoro tisíc metrů nad mořem, v zastrčené vesničce Frein an der Mürz. Dost mi to dalo a oproti dnešní generaci která zná svět už jen z dočasných brigád a cest stopem, získal jsem já v této poslední chvíli existence železné opony zkušenost zcela n e s d ě l i t e l n o u. Jsem rád že ji mám...
Co bylo pak, už všichni známe. Pád berlínské zdi na podzim odstartoval hluboké změny - a to daleko spíše ekonomické nežli politické - na východě Evropy. V rakouských hospodách se unisono nad stoly neslo: "Kommunismus kaput!" a vláda nám začala posílat vyřízení žádostí o politický azyl, v nichž stálo: "...nelze vyhovět, s přihlédnutím ke změněným poměrům." Tak jsem se tedy dozvěděl od rakouských úřadů, že prý v mé původní zemi je najednou demokracie a všechno v nejlepším pořádku. Prostě takový elegantní vyhazov...
Samozřejmě to v pořádku zdaleka všechno nebylo a není. Ještě dodnes.
PROČ BYL ROK 1989 JAKÝ BYL?
Prosinec 2009
Tato otázka trápila nejen historiky ale velkou část východoevropské populace po celé minulé dvě dekády.
Je načase věc uzavřít.
Snad k tomu přispěje moje osobní hypotéza... Tady je.
Mnozí kladou počátky událostí vyvrcholivší rozpadem Sovětského Svazu (SSSR) r.1990 snad až na konec 2.svět. války; ale já jsem střízlivější. Ani v invazi '68 nevidím žádný zárodek pozdějšího krachu ideologie. Myslím, že teprve příchodem Ronalda Reagana do Bílého domu počátkem r.1981 se věci začaly měnit. Tento antikomunista a po Kennedym první (a ještě dodnes poslední) rozhodný státník vyhlásil boj státnímu terorismu a po celých 8 let funkce se řídil třemi pravidly:
SSSR je říše zla.
Proto musí být zničen.
Zničen bude tak, že Amerika jej uzbrojí.
Ještě tentýž rok rozhodl o výrobě neutronové pumy a spuštění projektu SDI, tedy Hvězdných válek. Krátce nato (1982) zemřel vrcholný představitel opačné strany, Brežněv a po něm se ve funkci vystřídali v rychlém sledu další dva geronti - Andropov a Černěnko. V r.1985 přišel do funkce generál.tajemníka Michail Gorbačov (to byl ten s tím flekem na palici). Jeho lživá a velkohubá politika mu vynesla nezaslouženou popularitu; dokonce ještě větší na Západě nežli na východě. Krátce na to však na SSSR začala dopadat jedna rána za druhou: 1986 výbuch v Černobylu, 1988 zemětřesení v Arménii a neúspěchy ve vojenském tažení proti Afghánistánu. Počátkem r.1989 bylo už jasné, že pod pokličkou tu vřou otevřené národnostně-vojenské konflikty - Náhorní Karabach, Čečensko...také Litva, Lotyšsko a Estonsko se začaly hlásit o svá práva na autonomii. Gorbačov nebyl ničím víc než pouhým realistou a proto jeho rozkazy ke stažení značné síly vojsk ze zemí východní Evropy byly diktovány potřebou nasazení těchto vojsk uvnitř země, čelící mimoto značným ekonomickým problémům.
Rovněž kruhy odpůrců totalitního režimu v zemích východního bloku nespaly. Stávky počátkem 80-tých let v polských loděnicích, vedené bývalým elektrikářem a vůdcem odborů Solidarnosć Lechem Walesou, měly odezvu nejen v nedostatku základních potravin (byly na lístky!), ale i ve vyhlášení stanného práva v Polsku 13.12.1981. Po létech věznění se Walesa přece jen nakonec stal v létě 1989 prezidentem země. Maďarsko se pomalými krůčky dokopalo do jara 1989 k jakés takés ekonomické svobodě a rozjelo se tam živnostenské podnikání v malém. Východní Německo zažilo od září téhož roku masívní exodus. Desítky tisíc jejich občanů se různými cestami a různými formami vystěhovalo do Německa západního. Nakonec jeho představitelé souhlasili s legalizací každého vycestování. Toto bylo oznámeno ve chvíli, kdy další masy občanů DDR už stály před Zdí. Samým nadšením ji začali doslova holýma rukama rozbíjet a rozebírat. To se psal už 9.listopad.
V socialistickém Československu se zatím aktivizoval tzv. disent, tedy spolek akademiků který se až do výročí invaze 21.srpna v r.1988 nevzmohl ani na pořádnou demonstraci. Nyní však začala jedna stíhat druhou. 28.říjen k 70.výročí vzniku republiky, Palachův týden koncem ledna a další výročí Srpna. A znova 28.říjen. Po jejím rozehnání (jako všech předchozích) se disent stáhnul do sebe a připravoval další akci až na 10.prosinec, což je jak známo, Den lidských práv. Aktivitou mezi studenty to však doslova kypělo. Skupina Stuha a další skrytí odpůrci režimu se rozhodli využít povolené manifestace ke svým záměrům a dlouho před datem 17.listopadu začali zvát ostatní na Albertov. Tam se již otevřeně vyjadřovali k poměrům v zemi a následně vedli průvod směrem k Václavskému náměstí, kde chtěli vzbudit pozornost u širokých skupin občanů.
Avšak signály o záměru studentstva zachytila s velkým předstihem i StB, podle některých názorů nejdokonaleji řízená organizace ve své době v zemi. Její agenti a konfidenti měli už nějakou dobu podchycenou většinu z tzv.nepřátelských osob mezi mládeží mimo Chartu 77, a chtěli tímto úkol dokončit neboť předpokládali že v tento den se každý z odpůrců veřejně projeví. Proto nepřekvapí, že krvavá řež na Národní tř. byla naplánována celá předem, s hlavním cílem zlomit odbojné studenty a udusit jejich odpor... Tento pražský bulvár byl tedy vyklizen už celé hodiny před příchodem průvodu, včetně odklonění MHD a uzamčení všech domovních vchodů. Demonstranti měli být vlákáni do pasti, ve které je sevřely policejní kordony a umožnily jim průchod poze známou 'uličkou hanby', kde vytipované mlátily svými obušky s veškerou zuřivostí. Tento průchod nebyl zvolen náhodně; umožňoval totiž skrytě - a proto anonymně - zasahovat v rozporu s platným zákonem vůči neozbrojeným civilistům.
O této akci, pokládané za klíčovou v celém vývoji událostí tehdejšího socialistického Československa, panuje stále ještě mnoho nejasností. Faktem je, že zmlácení studenti zaplnili ordinace pohotovostních lékařů a ostatní se rozešli, dílem do klubů a okolních divadel, kde líčili hrůzné zážitky z dnešního večera. Recepční z kolejí na Strahově, D.Dražská, rovněž napadena obušky a zřejmě v šoku, rozšířila ještě v nemocnici falešnou zprávu o smrti studenta Šmída.
Prý právě toto vytrhlo Pražany z letargie a dostalo je v pošmourném počasí do ulic.
V zásadě jsou možné 3 varianty, jak vznikla zmíněná fáma:
1) Byla záměrně 'vyrobena' StB a přes Zifčáka (prokázaného agenta StB) a Dražskou pronikla do západních vysílaček, kde se o ní mohl dozvědět každý. Tudíž měla původně zastrašit a odradit od pokračování toho, co se dělo v ČSSR od léta 1988. Mělo to však účinek právě opačný!
2) Dražská si ji buď v afektu anebo v touze po popularitě (?) vymyslela od začátku do konce - tuhle verzi prezentuje ona sama po 20 letech.
3) Byl zabit někdo jiný a StB chtěla odvést pozornost veřejnosti na falešnou stopu. Dle nejnovějších poznatků, nebylo a není nikomu odpovědnému známo, že by v Praze došlo tento den k neobjasněnému úmrtí, takže tato verze se jeví jako nepravděpodobná...
Již druhý den se V.Havel, který byl mimo Prahu, vrátil a s ním většina čelných představitelů Charty 77. To oni de facto převzali řízení dalších akcí, třebaže studentští vůdci Mejzlík, Pánek participovali. V této fázi lze však vidět nástup jisté bezradnosti, nejistoty a očekávání, které provázely události ještě několik dní, vlastně až do pádu vlády.
Průběh těchto dnů je víceméně jasný a dobře zdokumentovaný. Otázkou - a to kardinální! - však zůstává, PROČ se tolik občanů, ve finále téměř milión dalo přemluvit k účasti na demonstracích, které hrozily bolestivou represí ze strany tehdy vládnoucího režimu, namísto aby dali přednost pohodičce s buřtem a půllitrem před televizí...?!
A na tuto otázku, dámy a pánové, ani já nedovedu odpovědět.
EKOLOGIE?
Březen 2010
Dle posledních zjištění jsou tzv. ekoprodukty sice prosty všech stop hnojiv a podobných sajrajtů, obsahují však nadměrné množství jiných cizorodých látek, včetně jedů, absorbovaných z půdy.
Na co se tedy pěstují?
Mořské ryby, kromě tolik vychvalovaných omega-mastných kyselin, dodávají našim organismům porci těžkých kovů, kadmium, rtuť a podobný fujtajbl.
K čemu jíst tedy ryby?
Zelená energie! Tohle zaklínadlo dostává hodně na frak při zjištění, že její masívní využívání způsobuje přírodě podobné 'efekty' jako těžba fosilnách paliv. Větrné elektrárny nejenže hyzdí krajinu přímo neskutečným způsobem, ale svým hlukem plaší ptáky které navíc mohou zasáhnout otáčejícími se lopatkami. Solární články zase ubírají orné půdy, neboť se umísťují do míst hojného slunečního svitu.
Před pár lety navíc rozvířila éter zpráva jedné eko organizace, která stavěla do velmi špatného světla spalovnu a vytýkala jí údajně nadměrné emise. Nejenže se toto nepotvrdilo, ale vyšlo najevo že její předáci dostali štědře zaplaceno od provozovatele nedaleké skládky, kterým právě spalovna ubírala obchody tím, že odpad místo na skládce končil v pecích spalovny...
Ale ani jiné živočišné druhy nezůstaly ušetřeny ekologického běsnění člověka. Tak třeba každý litr ceněného palmového oleje, přísady do kosmetických přípravků, má za následek vyklučení takové plochy deštných pralesů na Borneu, že to stojí život několika orangutanů. Tento unikátní druh lidoopa je na svém prostředí závislý a nedovede se přizpůsobit žádnému jinému. Ani chovné stanice, kde se již desítky let shromažďují osiřelí jedinci, kde mohou vyrůstat a zároveň být 'vychováváni' k pozdějšímu vypuątění do volné přírody, nejsou trvalým řešením...
MÁ NĚJAKÝ SMYSL PŘEDPOVÍDAT BUDOUCNOST?
aneb
H-H-H-HVĚZDY NELŽOU...!
(Stuart Hample, astrolog z Templu)
Horký letní den.
Na pahorku nad malým jezerem stojí asi šestnáctiletý klučina, váhající před skokem do hloubky. Na provokující pokřik stejně starých z party se nakonec odhodlává a vrhá se do neznáma...
Tím pro něj končí nejen tento den, nejen toto léto, ale skoro i celý další život.
Nemohl vědět, že jen pár centimetrů pod vodou je ukryta malá skalka, na kterou dopadne zády a která mu neodvratně poškodí páteř...
Zděšený křik kamarádů z party, z nichž někteří mu doplavali na pomoc a vytáhli bezvládné tělo na břeh. Přivolaná sanitka, z nichž vytahují nosítka aby jej na ně naložili. Dlouhá cesta, během které znova omdlel...
A hlavně: nekonečně dlouhé měsíce, proležené v nemocnici, během kterých mu začalo být jasné, že už nikdy chodit nebude...ptajíc se přitom sám sebe, jestli by skočil, kdyby věděl co všechno riskuje...
Opravdu by to udělal jinak?
Pan M. věřil předpovědím. Jedna taková mu sdělila, že během následujícího roku zemře při leteckém neštěstí.
Zpanikařil.
Letadlem létal často a rád, ať už služebně nebo na dovolenou.
Po krátkém váhání se ale rozhodl. V zaměstnání odmítl všechny cesty, na které by musel letadlem, s odůvodněním že náhle dostal z létání fobii. Také zrušil již objednaný letecký zájezd. Vbrzku o svoji, docela slušnou, práci přišel a musel přijmout podřadnou. Těšil se však tím, že unikl jisté smrti.
Zanedlouho, ještě tentýž rok, tak jak zněla předpověď, se náhle zřítilo civilní letadlo přímo na město, kde dotyčný bydlel a při pádu zničilo několik obytných bloků... Šokující zpráva o neobvyklém neštěstí prolétla světem; zahynuly přitom desítky lidí, mezi nimi pak pochopitelně i pan M....
Dá se tedy svému osudu uniknout?
Nedávno jsem přišel na schůzku, která dle všeho slibovala to nejlepší zakončení - tedy v její posteli. Po vypité sklenici vína mi však sdělila, že mě naopak opouští...
Bylo mi mizerně a náhle mi vyvstalo před očima to, co jsem četl dvě hodiny předtím na svém denním horoskopu:
'Dozvíte se zprávu, kterou nebudete chtít slyšet. Ale druhý den už vám bude lépe.'
Napadlo mě, co kdybych na schůzku nešel. Pak by se předpověď nenaplnila... To bych se jí ale musel telefonicky omluvit, a tak by mi to prostě řekla do sluchátka. A kdybych ani nevolal? Zavolá sama nebo pošle zprávu. Takže asi nebylo úniku.
Má to však ještě pointu. Na druhý den jsem docela bezmyšlenkovitě dokončil náš partnerský horoskop, který jsem měl už rozdělaný. Mimochodem, jedná se o vědecký patent životních biorytmů, nepřístupný široké veřejnosti. Kdysi jsem jej takřka na potkání vypracoval každému kdo o to stál, ale hrozivá přesnost jak do minulosti tak do budoucnosti mě už nyní nutí k jisté opatrnosti... A tento horoskop mi ukázal, že onu dotyčnou čeká, po pár následujících šťastných letech, hluboký propad do vleklých depresí, které nejspíše skončí sebevraždou!
Tak takhle si svůj vztah nepředstavuji... Náhle se mi ulevilo a tu jsem si vybavil i druhou větu předpovědi. I ta se tedy splnila.
Nostradamus, Mayové etc.
Četl jsem Nostradamova proroctví. Ale jsou tak neurčitá a mnohoznačná, že se nedají brát vážně. A mayský kalendář, který končí rokem 2012? Ten ale netvrdí, že bude konec světa! Končí nějaké období, má to být zlom, no a možná půjde o zlom myšlenkový, ideový...který bude mít v důsledku větší význam, než všechny války a revoluce v minulosti.
Pozoruhodná je ale tato předpověď, včetně vyjádření expertů na jejím konci:
Předpověď hraběte de Gébelin z r.1771:
Kolem r.2020 se provalí hráze Dněperské kaskády v Rusku. Miliony tun vody zaplaví oblast Ukrajiny, Dněpropetrovsk i Kyjev budou zničeny a velká část jejich obyvatelstva zahyne. Jaderná elektrárna v Záporoží bude též vodou postižena a při reakci s ní vybuchne všech šest jejích bloků. (...no potom černobylská katastrofa bude vůči tomu jen neškodnou prskavkou - pozn.ode mě). Radioaktivní spad postihne celou oblast a v půdě se nebude moci nic pěstovat. Armáda, policie, jakož i státní správa přestanou existovat, jejich zbraněmi se ozbrojí přeživší obyvatelstvo a následně desítky milionů zbídačelých, vyhladovělých a bez domovů jsoucích lidí vtrhnou do západních zemí. Ty nebudou schopny odporu vůči těm kdo nebudou respektovat hranice Polska, Slovenska a Rumunska a právě v těchto zemích započne jejich zcela zničující pouť do 'země zaslíbené'. Bezohledné plenění, rabování a vraždění bude na denním pořádku...
Trocha reality:
Světová banka pro obnovu a rozvoj si nechala vypracovat studii o rizicích přehrad v dněperské oblasti. Výsledek: subjekty byly vybudovány s technologickými nedostatky - zčásti záměrnými - za vlády J.V.Stalina. Počítalo se s možností jejich záměrného zničení, jako obranou proti blíže neurčenému nepříteli. Pokud by došlo nyní opotřebením nebo záškodnickým činem k protržení hrází, bylo by přímým důsledkem všechno výše uvedené, vleklým důsledkem pak ochromení Evropské Unie a rozpad spojenectví jednotlivých států...
Tak co na to říkáte - to jsou vyhlídky, že? Já už jdu raději stavět bunkr...
ÚNAVA Z DEMOKRACIE?
Srpen 2010
Nějakou dobu jsem navštěvoval společnost linuxáků. Připadali mi jako rozumní, nadprůměrní a občansky uvědomnělí lidé; takové prostředí odjakživa vyhledávám a cítím se v něm dobře.
Naposled, v červnu jsme se však dostali vzájemně do ostrých debat, někdo méně temperamentní než já by je s klidem mohl nazvat hádkami. Bylo pár dní po volbách a nespokojenost s jejich výsledky byla cítit. Co si však myslet o jedinci, který nejprve půl hodiny všemožně nadává na poměry, politiky, zákony a tak vůbec - když vzápětí po mém upozornění, že si to vlastně všechno způsobil on i podobně smýšlející sami - na fleku obrátí a začne tvrdit, že on je vlastně se vším spokojen! Jen kvůli tomu, aby nemusel přiznat své chyby za posledních 20 let, začne popírat fakta. Jiný zase odvozuje kompetentnost jednoho každého pouze od toho, kde všude dotyčný byl... Viděl jsem takové, co toho zcestovali hodně, a vědí přitom o světě a životě v něm kulový. O tom to přece není! Nemusím hned letět na Měsíc, abych věděl že jsou tam krátery. A naopak, dle jeho pitomé logiky můžeme hned zfleku zrušit dějiny, neboť 'my jsme tam a tehdy nebyli', jak potom můžeme vědět, že třeba Římské impérium skutečně existovalo?
No a vygradovalo to nakonec tak, že jsem od poměrně mladých lidí slyšel stesky po starém režimu a došlo i k přímému schvalování jeho zločinů! Není to divné? Nuž, neocení sladké, kdo neokusil hodně hořkého - to praví klasik. Jenže! Dokáže se dnešní člověk vyrovnat s veškerou odpovědností, na něj kladenou, s nutností často se rozhodovat? Nepřenesl by raději toto právo, dějinně tak těžce vydobyté, raději zpět na monarchy a diktátory? Zdá se že ano. Raději bude trpět pod knutou, než aby trpěl za svoje chyby, jichž se ovšem dopouští zcela svobodně. Vadí mu finanční krize, která v kapitalismu čas od času přichází, ale nevidí vleklou a trvalou krizi jenž je vlastní snad každé diktatuře.
Bohužel soumrak optimismu a jakási únava z demokracie je vlastní nejen celému východu Evropy, ale přelévá se i čím dále tím více na její západ. Výrazný vliv na jejich šíření má totiž faktor migrace, který působí až na nesměrodatné vyjímky, pouze směrem z východu na západ. Znepokojující však je, že nálady, názory a návyky ze svých domovských států si berou jejich občané s sebou do nové domoviny; šíří tak do daleka svůj pesimismus, korupčnost, klientelismus a podobná negativa daleko a daleko za původní hranici. Např. v NYC je nyní hodně přes milion Rusů a stejně tolik i Poláků, nejde však zpravidla o žádné vyjímečné osobnosti, schopné obohatit tuto zemi. Jsou to kuchaři, číšníci, zaměstnanci prádelen, instalatéři, truhláři a další pracovní síly ve službách, jejichž potřebu právě přítomnost nových přistěhovalců sama vyvolala! Došlo tím tedy k pouhému zředění populace v megapoli, která i bez toho je velmi hustě zalidněná a jejíž počet obyvatel je zhruba dvojnásobný vůči ČR. Tito přistěhovalci se odmítli podvolit pověstnému 'melting pot', tavicímu kotlíku kultur, náboženství, národů - a místo toho tvoří ostrovy své vlastní kultury, vytržené z kontextu vývoje USA.
Jaký to div, že posledními spojnicemi těchto kultur je místo pobytu a dále, nikoliv jazyk jak by se mohlo očekávat, nýbrž...dolar !!! Ano. Chamtivost a představa o snadném nabytí majetku, která bývá v posledních 100 letech často zaměňována za tzv. americký sen, nabyla až v čase ekonomické krize svých konkrétních rysů! Ponoukáni k tomu upadajícím bankovním sektorem, nabrali si zejména noví přistěhovalci z východní Evropy naprosto nereálné půjčky a hypotéky, bez konkrétní představy o jejich splácení, zvyklí z domova, kde 'stát to všechno zaplatí, přece nás nenechá na ulici', plni nekoncepčnosti a snahy po vlastnictví za každou cenu.
Výsledky vidíme všichni, jen málokdo má chuť jít na kořen věci a přiznat si barvu.
Holt ta demokracie není žádné peříčko. Spíš pořádně těžká peřina. Tak ji znova vezměme a koukejme se přikrejt!
TŘI U STOLU
Leden 2012
"Jo, jo... To bejvávaly časy," povzdechnul starý a mocně si přihnul. "To vy mladí už nepamatujete," směroval na svého vnuka, který byl věkem už dost po čtyřicítce. Kromě nich seděl u stolu též otec, aby sestava byla kompletní.
"Skoro myslím, že by se měl někdo chopit dějin naší rodiny a něco o tom napsat, třeba knihu. A pěkně tlustou!" navázal vnuk. A dále už trialog pokračoval ve shodné tónině - bylo vidět, že všechny tři generace si vyjímečně dobře rozumějí.
Děd:
"To my když znárodňovali a vyháněli kulaky ze statků, to bylo onačejší tóčo! To už nebylo ono známé poflakování na schůzích a šikanování chartistů...jako můj syn později. My museli z lidí výpovědi ještě doslova páčit, nechtělo se jim totiž přiznávat k něčemu co neudělali. Ale vyplatilo se, dnes už většina nežije a i když dalo pár bývalých uranových vězňů věc k soudu, nebylo těžké podplatit soudkyni a udělat pár průtahů, aby se to všechno zahrálo do ztracena. Ostatně na to mám, důchod mi vyměřili královský, zatímco bývalí političtí třou jen bídu. A i kdyby nebylo toho, pak jsem si jako náměstek a později ředitel národního podniku nahrabal dost a všechno uložil do valut a nemovitostí."
Otec:
"No to víš, časy se mění. Ale nemysli že já ve svých začátcích u SNB měl lehký chlebíček. V devětašedesátém při rozhánění demonstrací nebylo ještě jasné, jestli se lidi nechají jen tak mlátit a nezačnou nám to oplácet. Naštěstí jsme jich tam pár zabili a ostatní tím zastrašili... Nu, mládí se vybouřilo a pak přišla Charta 77, jako na zavolanou. Ti bláhoví v čele s tím svým dramatikem vůbec netušili, že nám tím dávají chleba a to v době, kdy se říkalo že estebáci budou zrušeni pro nadbytečnost. Ale rychle jsme zvládli situaci a později jsme Chartu dokonce i řídili, aniž to někoho z nich napadlo. No je fakt, byl to pohodlný život! Oni se vždycky podepsali i plnou adresou, takže jsme jim přišli udělat prohlídku tak, jako bysme si zašli jen do baru.
A moje kontakty z té doby zúročil po listopadu ještě i tvůj vnuk, jak všichni víme."
Vnuk:
"Bodejť! Při privatizacích jsem mohl nakrást kolik jsem chtěl, pak mě táta dostal do jedné banky na úvěrové - a tam se to tunelovalo! A všechno beztrestně, bez nejmenší odpovědnosti, dluhy jsme hodili na stát a občané ať to všechno platí!
Číšníku, další rundu !!!"
Co myslíte - mají pravdu?
PŘÁTELÉ, NEPŘÁTELÉ A TI OSTATNÍ
Listopad 2012
Je s podivem, jak se mezilidské vztahy těžko a klopotně narovnávají; od bezohlednosti komunistického myšlení a jednání k demokratickému způsobu úcty a tolerance.
Ano - demokracie tu je, už nějakou dobu. Ale právní stát? Ani omylem!
Základní chybou, které litují už dnes celé miliony občanů ČR a která je stále a stále opakována - a to nejen při volbách - je nesprávné personální obsazení. Netýká se pouze poslanců, ministrů a ostatních zastupitelů, ale často i úřadů a dokonce soukromých firem! Vezměte si třeba ty proklínané úsporné balíčky. Nic neřeší, jen utahují opasky na nesprávných místech, zatímco jinde se už vyplýtvaly miliardy (a plýtvá se stále a pořád, jakoby to odpovědní vůbec nechápali).
Platí to na úrovni státu, firem i domácností.
Zde v tomto státě, jehož občané o sobě do světa vykřikují jak jsou chytří a vzdělaní, zde kde se tolik hledí na materiální stránku všech věcí...jsou nejdražší energie, internet i telefonní síť, při poměru ke kvalitě i potraviny, nejdražší dálnice, tunely i ostatní státní investice. Stačilo by přece ucpat tyto zjevné díry, kterými odtékají mocnými proudy finance a netřeba vůbec ničeho dalšího. Jenže co se stane? Takzvaní 'pravičáci' ještě více zvyšují daně, přestože to minulé zvýšení nepřineslo ani takové výnosy, jaké byly předtím. Po dalších parlamentních volbách se budou divit, jak moc nahráli hlasům pro levici a zvláště komunistům, kteří měli být už i beztoho dávno zakázaným spolkem...prostě vrstvení jedné chyby na druhou.
Povídala mi jedna známá, jak byla na 5ti denním školení. Toto se konalo v jakémsi areálu, kde školicí místnost měla všechna okna do nádvoří - zřejmě proto, aby se účastníci nerozptylovali. Šeď dvora totiž zdaleka neláká k výhledu, jiné by to bylo kdyby se jim naskytl pohled na otevřenou krajinu. Potud by to bylo v pořádku, kdyby ale ve středu dvora nezela otevřená jáma odpadu neboli žumpa. Zápach byl hrozný. Nedalo se to údajně ničím přikrýt ani zavřít; rovněž prosby takto postižených o přestěhování do jiné učebny nebyly vyslyšeny. Věci nakonec dopadly takto: Školení se konalo s mnoha přestávkami, protáhlo se vždy až do pozdních hodin kdy zápach trochu polevoval. Ale i tak, nevydržel to nakonec ani školitel a musel na sklonku třetího dne celou akci předčasně ukončit.
A proč se o tom zmiňuji?
Inu, zde to byla v důsledku žumpa, kdo rozhodoval o délce a průběhu nějaké akce. Ale není tomu tak v celé ČR? Myslím že i zde ve státě rozhoduje o důležitých věcech právě a jenom žumpa! Politická, ekonomická, soudní.
Ani s kandidáty na nového prezidenta to republika nevyhraje. Tendence volit zdaleka ty nejhorší se týká všech úrovní voleb; tuhle nevyjímaje. Dva tři slušní vypadli hned v předkole a co zůstalo? Odpad.
Měl jsem jednu kamarádku; znali jsme se 20 let. Pak se dala ke komunistům a okamžitě změnila svoji povahu - byla náhle nespolehlivá a sobecká. Ve volbách kandidovala a protože jí koryto nevyšlo, ze 'strany' vystoupila. Letos v létě jsem se s ní nechtěně uviděl na jistém srazu. A ona hned nadšeně ke mně! Bohužel jsem tam nebyl jen sám za sebe, to bych hned vstal a odešel, jak jsem měl k tomu beztak sto chutí. Ale takto jsem se přemohl a jasně jí oznámil, že nebudu mít za kamaráda (a tím méně přítele) někoho, kdo se nejprve spustí a pak převlékne kabát a dělá, že je už zase slušným člověkem.
Jednou komunistou - navždy komunistou!
Uraženě odkráčela a jí odolával výzvám ostatních, abych se k nim připojil. Nebudu přece sedět u jednoho stolu a pít s takovouhle osobou! Asi po hodině, když jsem si vyřídil všechno kvůli čemu jsem přišel, jsem se se společností rozloučil abych se tam už více nevrátil.
Takové jsou moje zásady.
Taky mi jeden onehdy řekl, že neprodávám tolik knih jako jistý V. To je nápad, srovnávat mě s někým takovým. Za prvé, psaní knih nebylo nikdy mou úplnou prioritou - tou byl a bude jenom film - a za druhé, kdo toho pana V. vlastně čte? Kromě nadšených kritiků zřejmě jen masa těch co pijí levné krabicové víno, chodí nakupovat do second-handu, volí do politiky ty největší svině (a pak se diví, jak jim tihle škodí!), berou si půjčky co nemůžou splatit a za rok žasnou když mají v bytě exekutora... Prostě žijí podřadným a nekoncepčním způsobem života a to se obráží i v jejich literárním vkusu, vybroušeném na světě šestákových románů a bulvárů typu Blesk. Takoví tu byli odedávna; stačí si jen vzpomenout, že Kafka, Hašek ani Váchal nebyli nijak moc čtení za svého života, u svých současníků. To až další generace je docenily.
A to se na mě nezlobte, moje cílová skupina tohle není.
A že je onen V. celebritou? To mu vůbec neberu, pro mě je tohle slovo urážkou a nebudu nikdy chtít se mezi ně počítat.
Z podobného soudku jsou i vlny demonstrací proti vládě. Ti, kdož si prolhané a zkorumpované politiky zvolili, chtějí je nyní odvolat... Pozdě bycha honit! Neříkám, i podle mého jsou tam nesprávní lidé kteří díky svojí neschopnosti a nekompetentnosti vedou zemi - která měla základní potenciál na úrovni Švýcarska - spolehlivě k bankrotu. Ale jsem stoprocentně pro to, aby svůj mandát dosloužili a tímto se mohli 'historicky znemožnit', aby se nemohl nikdo vymlouvat na to že 'neměli dost a času a klidu na práci'. Bohužel tendence pro příští volby je opět negativní, posiluje levice, namísto toho aby voliči konečně zvolili spávný směr a dávali hlasy KAN, DEU a Cibulkovi u nichž jediných je jakási záruka nezneužití moci a snahy alespoň po dvanácté řešit problémy neřešené více než 20 let.
To by tam mohli rovnou zvolit uklízečky a měli by alespoň záruku té nejzákladnější zodpovědnosti; tyhle paní si totiž alespoň hledí svěřeného a cítí nějakou zodpovědnost za hadr, kýbl a smeták. Politická levice jakoby naopak neměla žádnou; rozhazují finance napravo i nalevo ale hlavně nedávají tam, kde je nejvíc potřeba. Takto praví letitá zkušenost s nimi.
Inu, dokud budou v zemi převládat jalové řeči nad skutky, bude se nadávat jen po hospodách namísto aby občan chodil za svým poslancem v hodinách, dle zákona jemu vyhrazených a nadával přímo jemu; dokud místo skutečného kapitalismu povládne konzumerismus počítající jen kvantitu spotřeby namísto kvality; dokud vlastenectví bude stát na hliněných nohou, učit se jen ve škole a v životě se měnit v ubohé vlastenčení při návratu sportovců z úspěšné mise v zahraničí; dokud Havlovi budou dávat letiště u plácat sochy namísto aby alespoň některé, jím tlumočené (nikoliv vymyšlené!) ideje převáděli do každodenního života - potud bude země plná jen nešťastníků a popletenců, sloužících za potravu pro hypermarkety, kam jedními hlavními dveřmi vstupují s takřka nábožnou úctou a pocitem vlastní moci naplnit obrovské koše zbožím, aby je samotné, semleté nelítostným soukolím reklam a naoko výhodných slev, sežvejkané a vymačkané z už i tak nízkých výdělků - na kterých si vybrala daň celá skupina parazitujících vedená korupcí - vyplivly opačnými dveřmi a s prázdnými kreditkami zase ven...
Skutečně jste tohle všechno chtěli ???
LAJDÁK ALEX A LÚZR ABRAHAM aneb KOUZLO NEÚSPĚCHŮ
Říjen 2013
Ten první pracoval v jakési laboratoři, kde se prováděly testy s bakteriemi. Byl opravdu nepořádný, takže se mu jednou stalo, že celou sérii misek s těmi mikroskopickými potvůrkami napadla plíseň.
"Co teď?" přemítal. Vypadalo to pomalu na vyhazov, když takhle nedbalostí zničil početné kultury bakterií a tím dlouhodobé výsledky testů. A hůře, věc se jevila tak, že celá laboratoř se bude muset dezinfikovat a s testy začít znova od začátku! Nakonec Alexe osvítil šťastný nápad: "Co kdyby se to dalo nějak použít v léčbě pacientů ?! Jestliže ta zlá plíseň zabila bakterie v laboratoři, nebude to tak fungovat i v živých lidech?"
A skutečně. Sir Alexander Fleming, díky vlastní nedbalosti, objevil toho kalného rána v r.1928 penicilin, základní prvek všech následujících antibiotik.
Někdy však ke konečnému vítězství nestačí jen jediný neúspěch, ale je třeba aby se jednotlivě nahromadily. Teprve pak utvoří spolu celý odrazový můstek. Můstek k úspěchu!
Tento advokát s biblickým jménem byl stíhán jednou ranou za druhou.
Nejprve přišel v r.1832 o práci. Kandidoval do zákonodárného sboru a prohrál. O rok později zkrachovala jeho firma. V r.1834 byl do tohoto sboru sice zvolen, ale zase mu zemřela žena, načež se v r.1836 nervově zhroutil.
V r.1838 prohrál volby jako přeseda zákonodárného sboru a v r.1943 nezískal nominaci do Kongresu. Pak byl do něj sice zvolen (v r.1846), ale již o 2 roky později jej nuceně opustil.
Řetěz neúspěchů pokračoval. Zažil potupné odmítnutí na funkci zemského důstojníka, r.1954 opět prohrál volby do Senátu, 1856 neproměnil kandidaturu na viceprezidenta a 1858 znova prohrál volby do Senátu!
Každý normální člověk by si opravdu už dávno musel říct, že to nemá cenu a jít místo politiky dělat něco jiného. Ne však Abraham Lincoln, který se úspěšným zvolením do funkce stal v r.1960 snad nejoblíbenějším prezidentem USA všech dob a jeho narozeniny jsou slaveny jako státní svátek.
A poučení? Když neuspějeme napoprvé, zvedněme si laťku! I Amerika sama byla objevena z neúspěchu jistého mořeplavce, hledajícího kratší cestu do Indie.
JAK JSEM (NE)VÍTAL ASIJSKÉ SOUDRUHY
Duben 2015
Bylo-nebylo, někdy v dubnu 1979 (nebo o rok dříve?) přijela do Brna mongolská delegace. Zcela v duchu doby vyhnaly naše třídní polovinu školy až na Žlutý kopec, neboť tudy někudy měly ty jejich černé 603 projet cestou na konzulát.
My jsme měli mít poslední hodinu tělocvik a chodili na něj pravidelně v tuto roční dobu na nedaleké hřiště, takže jsme byli v teplácích. A tato okolnost mi vnukla nápad, jak po našem - tj.svérázně, uvítat nevítané hosty.
Jednoduše jsme, tedy já plus dva tři největší sígři školy, vyčkali až budou šikmoocí soudruzi projíždět těsně kolem a bleskurychlým stažením tepláků a otočkou jsme jim nabídli - pohled na naše obnažená pozadí...!
A spokojení návštěvníci dál kynuli na pozdrav, dokud auta nezmizela i s nimi za dalším rohem ulice. Kdoví, třebas to považovali za místní folklor? Nevím dodnes. Ale jisté je, že na nedávno projížděvší kolonu vojáků US Army bych tu holou prdel nevystrčil... Buď jak buď, třebaže kontroverzní, přece jen jsou to spojenci nejlepší z těch všech špatných.
Amen.
28 PROCENT
Prosinec 2016
Jednou z věcí, které přinesl končící rok, je suché konstatování, že platy v ČR jsou na úrovni 28% průměru Evropské Unie.
A pokud se mne tážete, co má společného mravní obroda společnosti s ekonomickou prosperitou - pak odpovídám: všechno!
Jestliže totiž osoby zapojené do starých struktur, kterým není nijak bráněno v tom aby využili (zneužili) svých dřívějších kontaktů, zkušeností, nakradených peněz - prostě toho všeho za co měli být správně souzeni a odsouzeni - pak jsou výsledky takovéto a ne jiné.
Přinesli si s sebou všechny zlozvyky a neřády minulého režimu. A jestliže jim náhle nabytá svoboda dala zároveň možnost chování v určitých směrech zcela nezodpovědného, s radostí se chopili příležitostí a vesele škodili státu i společnosti.
Tak dejme tomu, neplacení dluhů. Takový rádoby podnikatel odebral zboží, obratem prodal třeba za dvojnásobek a už je nikdy nezaplatil. Jiný si vzal úvěr od banky, krytý jen pofiderně nějakou zcela nehodnotnou nemovitostí a nesplácel dluh. Dluhy vůbec - jakkoliv už vznikly - se prvních 10 let demokracie v Česku nijak nesplácely... Dost dlouhá doba na to, aby během ní nejen zkrachovala drtivá většina poctivých, ale i na to aby vypršely všechny lhůty na dodatečné vymáhání těchto pohledávek.
Takže nejen že zloději nebyli nijak trestání, ale mohli si vklidu a míru nakradeného také užít. Nebylo síly která by je přinutila vrátit, co jim nepatří!
Kolik z dnešních, rádoby ctihodných podnikatelů založilo budování svého kapitálu právě na podobných podvodech...?
O té době se veřejně prohlašuje, že jejím hlavním rysem byl útěk před právníky. Já to ale opravím: Nikoli před právníky, ale útěk před právem jako takovým. Jak marná byla naděje malého Čecháčka, že z velkého krajíce i on si ukrojí svůj kousek, když semtam spáchá nějaký ten podvůdek, levárnu, fušku nebo někoho ošidí! Dopadlo to nakonec tak, že svoje dluhy stejně nakonec zaplatil (i s úroky), ale navíc si na něj napsali svoje dluhy i velcí podvodníci a platí tedy i za ně a škody jimi způsobené...
Druhou velkou ránu do zad způsobilo zaujmutí vrcholných míst v ekonomii státu neodpovědnými a nefundovanými rádobyekonomy. Ba ještě i dnes je tato oblast řízena jejich nástupci. Lze to přirovnat k hospodářství, kde povoz táhne vyžilá herka namísto zdatných plnokrevníků. Taková toho mnoho sežere - avšak jen málo táhne.
MAJESTÁT SMRTI
Zrovna takhle brouzdám po webu a hledám, kam zapadnout na Silvestra. Když mě napadne zas po nějaké době zkontrolovat, co nového v mailech.
Zprvu nevěřím vlastním očím, když už hlavička jedné zprávy hlásí, že jedna z mých spolužaček, holka se kterou jsem vyrůstal, není už mezi námi...
Roztřeseně otvírám a čtu celou zprávu; dozvídám se že pohřeb bude druhý den, 30.prosince.
Zimní slunce sytě svítí a ozařuje tichou plochu Ústředního hřbitova.
Chodím před krematoriem a prohlížím si každého smutečního hosta. Hledám známé a ostatní spolužáky. Konečně se scházíme a vzájemně vítáme...je nás devět. Docela dost vzhledem k období končícího roku a faktu, že jsme se to dozvěděli v tak krátkém předstihu.
Jdeme dovnitř.
V síni není takový chlad, jaký si pamatuji z minula. Bude to možná tím, jak moc je obsazena, tipuji nějakých 60 lidí. Takový počet mě docela překvapil, poslední dobou nemívaly obřady takovou účast - ale časy se mění.
Po kladení květin usedáme.
Obřadník se ujme slova a já ani moc nevnímám co říká. Napravo od rakve je umístěna velká fotografie zesnulé a já teprve teď pochopím, že skutečně odešla. Předtím jsem si nejpíš namlouval, že je to nějaká hra anebo se mi to všechno zdá, zatímco spím. Zvlhnou mi oči.
Vzpomínám na naše společná školní léta, ty dlouhé dny strávené v lavicích i mimo třídu. Malovala - jako ostatní děvčata - srdíčka do památníku a obdivovala populární zpěváky. Pak po škole chtěla být baletkou, ale nevzali ji, přestože jistý talent nepochybně měla. Nezahořkla a vídávali jsme ji na mnoha školních srazech, vždy jako veselou a usměvavou holku...
Obřadník končí řeč a síní zaznívá směs smutečních melodií. Poznávám nějakou od Lennona a pak tu snad nejznámější od Morriconeho. Z jednoho oka mi kane velká slza a hned nato se přidá i druhé. Musím si je osušit kapesníkem a jsem rád, že mě v té chvíli nevidí žádný ze spolužáků, kteří sedí opodál... Znají mě spíše jako cynika, který si libuje v černém humoru a se kterým nic nehne.
Když ale ta kmotra zubatá kosí jinak a jiné jedince, než ty co by si to zasloužili. Jede zkrátka podle vlastního plánu. Za svůj život jsem už takhle pochoval více než 20 lidí, které jsem dobře znal...
Obřad končí a já neodbytně cítím všechen ten majestát smrti, která se nás neptá a vezme si toho koho sama chce. Kdo je na řadě teď?
NOVÝ MODEL EKONOMIKY?
Květen 2017
Nedávno zastavená činnost taxislužby Uber v Brně nás přiměje nejspíše k tomu, abysme se zamysleli nad fungováním tzv. sdílené ekonomiky.
Z jedné strany může vypadat tato forma (ne)výdělečné činnosti i přitažlivě. A je skutečností, že tu a tam to už fungovalo i dávno v minulosti. Půjčování nářadí a funkčních věcí, spolujízda i spolubydlení za podíl na hrazení nákladů, sdílení manželek i partnerek...no, ehm to bysme už trochu přehnali...i když, život jede i těmito kolejemi. Ale třebas veřejné knihovny (a přechodně i půjčovny CD, VHS i DVD) fungují rovněž na tomto principu.
Ovšem zavést to coby jediný - anebo i jen hlavní - model ekonomiky?
To už tady vlastně bylo, přesněji pokusy o to! Jmenovalo se to komunismus a socialismy, budované po desítky let v několika zemích, to prezentovaly jako svůj cíl pro "zářné zítřky lidstva".
Mnozí tito sociální inženýři však nepočítali s jedním faktorem, pro celou tuhle věc zcela podstatným - lidskou povahou. Ať si totiž říká kdo chce co chce, člověk je ve svojí podstatě tvor shromažďovací. Chce se zajistit pro dnešní den, příští týden, další rok a nakonec i pro celý život. Hromadí v ledničce potraviny, v knihovně knihy, na kontě peníze a pokud na to stačí tak ještě dál investuje, do zlata, umění, do nemovitostí... Jen aby měl čím dále tím více a jeho materiální hlad je, na rozdíl od toho fyzického a třeba i emociálního, nenasytitelný. Nemůže se tedy spokojit s věcmi půjčenými od sousedů (protože je sám nevlastní), s občasnou spolujízdou namísto vlastnictví vozidla a nakonec ani s bydlením v pronajatém bytě - pokud bude mít příležitost si jej koupit.
Ano, sdílená ekonomika je zajímavý experiment, funguje-li občas a v omezeném okruhu působnosti. Vše co ji přesahuje, již inklinuje k zavádění prvků komunismu do společnosti! Jistě, nikdo se nepozastaví, půjčím-li si v knihovně titul - který je navíc třeba na trhu už rozebrán - a to kvůli jednomu přečtení. Rovněž ten, kdo třeba staví, vezme zavděk dočasnému zapůjčení lešení, neboť má za zbytečné celou tu hromadu železa kupovat kvůli pár měsícům používání. Jenže žít takhle trvale...?
No nevím komu by se to líbilo.
Promítneme-li si čtyři základní komodity jakékoliv ekonomiky, dojdeme nejspíše k závěru že jsou to tyto:
-čas
-peníze
-energie
-prostor.
Jejich vzájemnou kombinací můžeme dosahovat všech myslitelných výsledků v oblasti trhu, práce, výroby, podnikání, umění i vědeckého bádání.
Pokusil jsem se je seřadit podle pořadí důležitosti; i když to možná neplatí vždy tak přesně. Ale dle mého je jednoznačně ze všeho komoditou s nejvyšší hodnotou čas. Správně se říká že čas jsou peníze; i když to je jen první polovina pravdy. Např. zkombinujeme-li čas + peníze, vzniká obvykle výnos v podobě úroků (z vkladů u bank - ovšem jiných nežli těch českých!), dividend (akcie) atp. I kombinací času z ostatními dvěma vznikají výnosy - ať jsou to platby za poskytování energií po jistý časový úsek, nebo výnos v podobě nájemného za poskytnutí prostor na určité časové období.
Komodity jsou také (i když tu více, tu méně omezeně) zaměnitelné. Tak třeba smrtelně nemocný si může dopřát lepší péči a tedy "koupený čas" výměnou za peníze. Za ně je také možno nakoupit přiměřené množství energie i prostoru. Energie je k mání dosud téměř neomezeně a prostoru je ještě víc. A tohle vše sdílená ekonomika jakoby popírá.
Jakoby nás to vracelo do období raných zemědělců. Nelze si představit vyspělou, fungující společnost coby celek, řídící se beze zbytku jen a jen sdílenou ekonomikou. Přiznejme si, že by to znamenalo rychlý rozpad všech známých a jakkoliv pevně vypadajících, vazeb.
Nejprve existující pospolně hospodařící společnost byla zemědělská. Ta byla nahrazena ihned, jakmile to pokrok dovolil, společností průmyslovou. Následovaly služby a řemesla. Nyní dobíhá proměna společnosti v manažerskou, couchingovou a také duchovní. Tím není míněn výkon pouze povolání kněží v původním smyslu; nýbrž také politiků, filozofů, umělců a dalších. Zkrátka všech kdo - skutečně anebo jen předstíraně - usilují o obohacení a rozšíření našich duševních obzorů.
Podaří se to?
ŠVEJK A JÁNOŠÍK
Červen 2017
Ano, už opět ti dva.
Nesčetněkrát zatracovaní a taky (mnohem více!) oslavovaní představitelé dvou sousedících národů. Tedy sousedících, jaksi jenom když si necháme z mapy vyzmizíkovat Moravu (...!).
Ono se už jaksi stalo novým klišé, představovat si jak v každém Čechovi dříme takový malý Švejk, stejně jako to Slovák má s legendárním zbojníkem. Nuž nesporné je, že s pomocí zevrubného vhledu do dějin se tato teze spíše potvrzuje. Skutečně, schopnost plnit tupě jakési byrokratické příkazy a neptat se po jejich smyslu, to je u našich sousedů ze západu snad povinná. I když se mnohdy zapomíná jít po stopách dobrého soldáta dále a uvědomit si, že přese všechnu svoji plebejskou vychytralost, nikdy ničeho významného nedosáhl a ani jeho hmotný zisk nebyl kdovíjaký.
Prostě jenom tak nějak 'přežíval', navíc bez jakékoliv cti; ať už to byla čest vojenská, lidská či jakákoliv jiná. Nebylo mu nic platné získat úlevu od c.k.armády, byv 'superarbitrován pro blbost'...neboť posléze narukoval také, jen v poněkud ponižující pozici důstojnického burše.
A není tomu dosti podobná i pozice ČR v Evropské Unii dnešních dnů? Ale i zde si zato můžou Švejkové sami, svou věčnou svárlivostí, nejednotou a handrkováním se o drobnosti které však mají zásadní význam.
Nezapomeňme však ani na Jánošíka. Onen 'horní chlapec' razil ve svojí době poměrně pokrokový systém nikoli úplné sociální rovnosti, ale o něco lepšího srovnání poměru mezi bohatými i chudými. Byť násilně, bohatým bral a chudým dával, základní myšlenka byla zásadně dobrá a v duších Slováků i životaschopná.
Jak jinak by mohlo dojít k tomu, že sousedé na východě dělili vždy majetek mezi svoje dědice rovným, tzv.spravedlivým dílem? Důsledkem však bylo, že nikdo neměl příliš motivaci k tomu, aby takovýto dílek vlastnictví dále rozmnožoval a už vůbec ne, aby snad jeden úspěšný z rodiny podpořil ty ostatní. Jako to bylo v případech, kdy nejstarší syn se stával automaticky jediným dědicem a správcem dejme tomu velkého statku. Na to však navazovala určitá povinnost zaměstnat na něm i svoje sourozence a tím jim zajistit další existenci. Byť ne příliš slavnou a vůbec ne bohatou, ale přece jen nějakou.
Bohužel slovenský model sdílené chudoby přetrvává dodnes a chce-li ho někdo prolomit, musí se svým záměrem do zahraničí. Například do Prahy.
A ještě lepší je pro něj vstoupit i do politiky a koupit si voliče za guláš a koblihy...
PALACH 2019
Leden 2019
Ptáte se mě, zdali mělo Janovo sebeobětování nějaký smysl... Toto lze zodpovědět jen velmi zeširoka.
Všem nám je jasné, že Palach svého, byť sebevíce ušlechtilého, cíle nedosáhnul. Svojí mučednickou smrtí však ukázal - a to i všem ostatním národům, nejen tomu svému - že i mezi Čechy se občas najde poctivý, čestný a zároveň hrdinný jedinec. Národu vlastnímu pak ukázal jen to, jak pasívním, ústupčivým a také zbabělým se mu jeví, alespoň z valné většiny.
Z tohoto úhlu měla jeho smrt přece jen nějaký přesah.
Vezměme však věc z opačné strany; berme tedy v potaz možnost, že by doopravdy existovala širší skupina mladých lidí, rozhodnutá obětovat se za ušlechtilou věc a pokračovat v protestu i za cenu obětování vlastní existence. Ve skutečnosti pouze té fyzické existence, tudíž nepíši vlastního života, jak by se samo nabízelo - všichni přece vidíme právě na Palachovi, že přežil o 50 let vlastní smrt a bude jistě živý (svým odkazem) ještě mnohem, mnohem déle...stačí si připomenout jiného Jana, konkrétně Husa a jeho odkaz nevyhasínající ani po 6 stoletích!
Ano, tedy dejme tomu, že by v jistých časových odstupech docházelo k úmrtím mladých lidí, převážně asi chlapců, ale nevylučuji ani nějakou tu dívku...a nemuselo by se jednat vždy o upálení, skon by mohl nastat i jiným, méně trýznivým, způsobem. Důležité by ovšem bylo, aby každý zanechal autorizovaný dopis, kterým by se přihlašoval ke hnutí 'Pochodeň'.
Co by se dělo dál ve společnosti? A jak by reagoval stát: politici, kulturní činitelé, opoziční vůdci a hlavně - represívní složky?
Předpokládejme, že by postupovali naznačenou cestou, tj. takovou, kdy TV ukáže politika či jinou známou osobu, jak čte nějaké to prohlášení k veřejnosti a opakuje (ovšem se stoupající naléhavostí, jak jinak!) výzvu k ukončení takovéto formy protestu. Snad by přednášející i naznačil jakous-takous empatii s cílem protestu. Ovšem vyznívající zcela falešně a neupřímně. To vše by přestávalo po nějaké době už stačit, tudíž by časem nastoupila zesílená opatření 'v zájmu bezpečnosti občanů'; nejprve by se jednalo o nějaké častější kontroly OP a zesílené hlídky v uniformách VB, později pak už o nepokryté vyhlášení vyjímečného stavu.
A co by bylo dál...?
Tak jako tak, rezervoár 'pochodní' by se časem vyčerpal. I kdyby to celé trvalo roky. Nakonec by celá záležitost došla do bodu, kdy by narazila na nedostatek dalších aktérů. Prostě žádný národ nemá nevyčerpatelně mučedníků. Asi většina vždy bude tvořena otci a matkami od rodin, kteří vidí perspektivu svoji i svých potomků v tom, že je zajistí pro budoucnost, chápejme výraz 'zajistí' ryze z materiálního hlediska. A s tím nenadělá nic ani Jan Palach, byť by měl stovky následovníků, taková je skutečnost.
Bohužel.
Co je to Život?
Pro někoho utrpení,
pro jiného krásný sen.
A pro dalšího
jen pouhá stanice
v předlouhé dráze smrti...
Přemýšlel jsem o životě
a hledal jeho smysl.
Nenašel jsem ho.
Ale potom jsem si
musel položit otázku:
Co žene člověka
neustále vpřed a vzhůru?
Jaká síla mu pomáhá
překonat těžké okamžiky
jeho života?
Ani na tyto otázky jsem
nenalezl odpověď.
Ale myslím si jedno:
I když se ti někdy
bude zdát, že svět
se stal šedou mozaikou a že
život je jen velká
tragédie, vzpomeň si,
že ve vesmíru přece
ještě musí existovat
něco, něco tak velikého
a krásného, že pro to
stojí za to
Ž Í T
(psáno těsně před dubnovou emigrací)
© 1989
Čtete též (staro)nový článek 17.duben - můj den svobody
30 LET POTÉ aneb ZPRÁVA O STAVU ČR
Listopad 2019
Tak jsme to oslavili. Je to ale příležitost k rekapitulaci... A ta není jednoznačná. Mezi nesporná pozitiva lze řadit ony obecné hodnoty, které stálým omíláním jakoby ztrácejí na atraktivitě - jistě, svoboda (tu část obyvatel neumí ocenit ještě dodnes!), demokracie (se kterou mnozí zas neumějí zacházet ani ke svému vlastnímu prospěchu), vymahatelnost práva (bohužel stále slabá a mnohdy ještě nulová!). Když tehdy 17.11 pozdě večer dementoval čs.rozhlas zprávu o smrti studenta Šmída, vypnul jeden spolubydlící na penzionu v Rakousku, kde jsme byli tenkrát ubytovaní, rádio a šlo se spát. Nikdo jsme nějaké další demonstraci nepřikládali význam. O pár týdnů později mi už podávala úřednice Bundesministerium für Inneres v Grazu můj socialistický pas a s milým úsměvem to komentovala: "U vás je teď všechno v pořádku, můžete se s klidem vrátit," netušíce však jí skryté souvislosti. Není to vše v pořádku ještě dodnes. Jistě, republika se umenšila o zbytečné Slovensko, vstoupila do NATO, do EU a zavedla všechny principy suverénního státu. Tak třeba svobodné volby. Jenže jak volí český volič? Například jde vyslechnout ty Babišovy báchorky o brzkém ráji. Jednoho takového session jsem byl svědkem. Sokolovna plná důchodců, hůlka sem hůlka tam. Jakmile však zavoněl ode dveří čerstvě uvařený volební guláš, důchodce rázem zapomněl na hůlku a utíkal se zařadit do fronty, jen aby mu gáblík neuniknul. A pak dostal s velkou parádou přidáno ještě 9 stovek, aby už předtím mu vláda vytáhla z kapes stovek 12... To však si ten dědeček s babičkou již spočítat nedokázali, jakému blufu že to naletěli. Hlas byl již hozen do urny. A nic nevadí estébáctví premiéra Bureše ani komunistická minulost (ale i přítomnost!) hlavy státu co jezdí do Kremlu panáčkovat před kágébákem Putinem. Důsledky však netrpíme pouze my, ale také ostatní Evropa, v podobě bezpečnostního ohrožení z ruské i čínské strany. Co se týče právního stavu, dostačuje i jen pár posledních kauz: H-System, který připravil desítky lidí již 2x o značné částky, vygradoval v podobě rozhodnutí soudu o tom, že mají přijít navíc o své domovy které si za posledních 20 let vybudovali. Státní zástupce s copánkem a ruksakem na zádech tvrdí že podnikatelský gigant je jen malá firma a proto nebude jejího majitele stíhat za podvod s dotacemi. Ostatně měl na rozmyšlenou skoro 4 roky! A tím vším se vlečou nekonečné polemiky o tom, zdali postihovat komunistické zločince za jejich skutky či ne... Zatímco ti čile podnikají nebo již odešli s vysokými důchody na nezasloužený odpočinek. Oproti těm, které mlátili a mučili. Ti - pokud předčasně nezemřeli na následky tohoto zacházení - živoří dále na nízkých penzích a přemýšlejí kde se stala ta chyba. Revoluce zkrátka pokračuje. Ale kdo ji dokončí...? Možná alternativa se rýsuje - Milion chvilek. Jenže pokud zůstane jen u stále se opakujících veřejných shromáždění a nebude usilovat o nějaké vyústění, tak se časem veškeré nadšení vytratí. Jako perspektivní bych viděl založení regulérní politické strany. Ta by měla sjednotit dosud zoufale roztříštěnou opozici a dát jí jasné obrysy a směr. Nabízí se názvy - jednak Milion chvilek, Šance '19, Občanské fórum 2... či tak podobně. Možnost vstoupit by měla být omezena na ty osoby, co si uchovaly politickou i morální bezúhonnost; tedy automaticky vyloučit všechny komunisty i estébáky včetně donašečů i bachařů minulého režimu. Členové kandidující by byli povinni zveřejnit svůj podrobný CV jakož i majetkové přiznání. Důležité je také to, jednat co nejdříve. Říjen 2021 bude již za necelé 2 roky a s ním se blíží i šance porazit ANO ve volbách a tím zbavit Babiše premiérského křesla. Což je jednoznačně příkazem naší doby, pokud se má společnost zase posunout o kus dopředu.
NEJSEM CHARLIE
Září 2020
Víte, jak před 5 lety, na výraz jakési falešné solidarity s oběťmi vražedného útoku na pařížskou redakci satirického časopisu Charlie Hebdo, prodávala a nosila se trika s nápisem "Jsem Charlie"?
Před pár dny o sobě dali islamisté opět vědět, neboť časopis znovu přetiskl urážlivé karikatury, jež se staly důvodem už prvního útoku.
Při veškeré úctě k obětem, nemohu schválit jakékoliv pohrdání vírou svých bližních. Ačkoli ateista, nikdy bych si nedovolil něco takového - abych snižoval hodnotu kteréhokoli ze tří hlavních náboženství světa. A to právě redakce dotčeného časopisu udělala. A přišla reakce v podobě atentátníků... Jistě, ani jejich jednání nemohu v žádném případě schválit, jenže, nezavinily si tohle jejich oběti do značné míry samy?
A proto opakuji, co uvádím v záhlaví tohoto článku: Nejsem Charlie.
Svět se musí - včetně Evropy - ještě hodně posunout směrem k plné toleranci menšin: kromě náboženských, také národnostních a rasových, sexuálních a vůbec těch, kdo žijí jinak nežli majoritní společnost, ale nijak jí tím neškodí.
Jenom tak nám bude všem lépe.
