1982:
Bydlím v domě postaveném r.1903.
Dodnes mám ještě doklady o hypotéce na 20 let a jejím nesnadném splácení, jež bralo mému pradědečkovi téměř všechny příjmy ze šití kabátů a kalhot, které ještě sám roznášel, mnohdy však jen za pouhý oběd. Takto to dělal, nežli si ho zavolal císařpán do války, ještě do té první světové.
On byl vojákem k pohledání, střílel na rumunské frontě jen do vzduchu - a spolu s ním tam bylo takových povícero; docela to ale chápu, nechtěl mít nikoho na svědomí. Vždyť bojoval za cizí zájmy, tak proč by si je měl zatěžovat ještě smrtí nějakého jiného muže, pravděpodobně rovněž otce rodiny, kterou musel stejně jako on zanechat kdesi v dáli za sebou... Potom se ale nelze divit, že Rakousko válku prohrálo, když šlo tolik střel jen pánubohu do oken. Občas ale i tyto našly nějaký svůj cíl - to když zasáhly vylekanou vránu, poletující nad liniemi a ta pak spadla někomu na hlavu. Vojáci ji ze samého hladu oškubali a vařili dva nebo snad tři dny; aniž by se jim ale podařilo ptáka uvařit. Milá vrána byla pořád jako podrážka, no čemu se divit, když víme že se dožívá i 100 let, takže pokud se jednalo o takovouto důchodkyni, tak...
Také si s sebou vzal kořalku s drceným česnekem, to ho zachránilo nejspíše před cholerou co tehdy kosila vojáky v zákopech. No není divu, že po takovém dryáku musely všechny bacily pochcípat! Ale přesto se vrátil bez vlasů a bez zubů, obojí mu tam vypadalo. Chudák. Jenže on si to tak nebral; vždyť alespoň nepotřeboval hřeben, když neměl co by česal a zuby jej vlastně také nebolely - když už mu žádné nezůstaly!
Můj pradědeček zažil na frontě ještě i humornější věci, třeba několikrát sledoval spolu s ostatními koupající se Rumunky, děvčata čtrnácti-, patnáctiletá, neznající v oné naivní době ještě pražádného studu a vesele dovádějící ve vodě.
Tak na horním obrázku je pradědeček u roty jako 'ein guten Soldat'.
Na spodním je pak on s rodinou, těsně po návratu z bitevního pole Velké války. Zprava: pradědeček, moje babička, její sestra a má prababička. Píše se rok 1918!
Naši spolubydlící v domě, Milan a Alois, byli rovněž 'dárečci'! Šlo vlastně o bratrance mojí mámy, syny sestry mojí babičky (viz foto). Neboli jinak: bratři jak se patří. Ti navyváděli takových blbostí, že nad tím rozum zůstává stát...Tak třeba po celé léto točili vodu na plné obrátky, nosili to v kýblech do zahrady a zalévali natolik vydatně že jim ten kus půdy plaval pět centimetrů pod vodou. Jejich spotřeba za tři měsíce činila více než 700 m3, což odpovídá asi tak spotřebě 2 lidí na domácnost za 10 let!
Jenže mýlil by se, kdo by myslel že tohle všechno poctivě uhradili; zneužívaje nepromyšleného výroku mého otce, vodu jednoduše nezaplatili. A dluží to ještě dodnes! (Od r.1982)
U této vykutálené dvojice bych se nyní rád zastavil a popsal jejich jednání i v jiných oblastech života. Vše začalo nejspíše tím, jak se budoucí otec těch dvou přistěhoval do Brna, pojmouce za manželku sestru mojí babičky. Sám pocházel z rodiny budějovických cihlářů, jejichž poměry a další osud je mi obestřen záhadou; po pravdě řečeno - ani jsem po něm nijak nepátral. To všechno, co vím o těch čtyřech, které jsem znal, mi už docela stačí.
Pravím-li čtyři, jsou tím míněni rodiče a jejich dva synové. Všichni bydleli tehdy v domě s pavlačemi na Lidické ulici, kde měl pan otec cukrárnu. Hned po svatbě začalo jeho raplování, které tak dobře a důsledně po něm jeho potomci zdědili a v něm pokračovali; ba neváhám tvrdit, že ho i překonali!
Tak například od r.1923, kdy si rodina pořídila nový nábytek, nesměl se tento už dále používat; jednoduše, hlava rodiny nařídila jej přikrýt bílými plachtami, umístit do vedlejší místnosti - kterou mimochodem po celou tu dobu nikdo neobýval - a takto žili. Všichni čtyři v jednom pokoji, táta s mámou a svými syny i když tito vyrostli a byli už dospělí. A třebaže se důvody prostorové směšovaly už i s těmi hygienickými, jako například když šlo o zápach nohou jednoho z bratrů nebo 'chuťovka' s otcem, umírajícího půl roku v onom pokoji na rakovinu, nebylo nikomu dovoleno se přestěhovat vedle, kde to vypadalo jako když někdo už zemřel a čeká se na vypořádávání dědictví. Jen v těchto případech se nábytek přikrývá; a někdy i tehdy, odjíždělo-li se na delší dobu - zpravidla na několik měsíců - pryč.
Alespoň tedy u normálních lidí.
A situace v tomto se nezměnila ani po smrti starého - což byl naprosto bez diskusí pitomec I.třídy - kdy jeho dva synové zcela oddaně převzali tento zvyk coby jakýsi rodinný odkaz.
Tohle všechno byl ale jenom začátek!
Hlava rodiny trpěla mánií shromažďováním peněz, z níž ho nevyléčilo ani to, že mu nashromážděné sumy opakovaně vzaly zasvé při měnových reformách r.1945 a 1953. Tehdy takzvaně 'padla měna', což znamená (pro ty, kteří byli ušetřeni podobného zážitku a neznají to ani z doslechu), že jednoho dne mají vaše hotové peníze hodnotu a druhého, doslova a do písmene přes noc, ji ztratí.
Proč se to stalo poprvé, je evidentní. Za války se dařilo nejspíše jen přisluhovačům nacistických okupantů, udavačům a těm, co byli servilní a ochotní vůči brněnským Němcům. Ten poslední případ platil i pro jeho cukrárnu; třebaže ty okupantské huby vůbec netušily co vlastně snědly! Má prababička, když byla obdarována svojí dcerou nějakou tou 'pochutinou' jenž jí donesla, nikdy ji nesnědla, nýbrž nadrobila to cukroví slepicím které tehdy chovala. Ty si pošmákly! Těm nevadilo že 'lahůdka' byla připravena pochybným způsobem a s užitím podřadných surovin...
Co se týče druhé měnové reformy, ukázala se teprve až po dlouhých letech její oprávněnost. To, že vzala nejrůznějším spekulantům a keťasům, co tyli z obecného nedostatku masa, mléka, másla, mouky, cukru a čokolády, jejich neoprávněné zisky, je vlastně i dobře. Zatímco tahle cukrářská rodina přišla doslova o milióny (v tehdejší měně), tak moji prarodiče měli sotva na povinnou výměnu 1:1. Vyšší částky už se směňovaly 1:10, anebo ještě vyšší 1:50, případně 1:100; tak si vypočítejte co zůstalo jednomu z miliónu!
A skutečně upřímně se tomu všemu mohla zasmát moje matka, která si den předtím koupila za celou výplatu stolní rádio. Zbytek pak utratila ještě za stravenky a tak měna neměna, nepřišla ani o troník.
I když starý tvrdil, že měl připraveny peníze na koupi vily, nebýt znehodnocení peněz, škudlil by pořád dál a dál. Ostatně i jeho synové pokračovali až úplně do své smrti v bezduchém přihazování na hromadu peněz, třebaže sami ani nevědí, proč tohle vlastně dělají... A vědí také proč mají i nadále nábytek přikrytý bílou plachtou? Vědí, proč má prateta a zároveň kmotra nedala do mé kolébky ani tu nejmenší drobnost, ani nějakou jarmareční cetku bez skutečné ceny, nějaký ten medailónek jaký se dává kmotřenci aby nezapomněl a nechával si to jako památku...? A proč si Milan, jen krátkou dobu poté co zakoupil motocykl, jej odstavil do obývacího pokoje a nejezdí na něm? Pravda, pár let jej dokonce i používal - i když, sedě na něm vypadal jako žába na brusu - ale pak, nehledě na zachovalý stav svého dopravního prostředku, nechal jej po dalších padesát let odstaven. Kdyby to alespoň prodal! Ale to ne, má motocykl pěkně u sebe, chodí se na něj dívat a jej kontrolovat, sem tam i naolejuje a prohlédne zblízka, jestli mu bratr něco z něj neodmontoval.
Ve stejné době, kdy kupoval onen motocykl, vyšel si jednou s mojí mámou a bábou na zimní vycházku do Medlánek. Avšak po nějaké době, kdy on šel vepředu, vrátil se s tím že nebude nikomu vyšlapávat cestu ve sněhu a nadále už kráčel pouze ve šlépějích těchto dvou.
Když byl můj pradědeček dlouhou dobu nemocný, ležel několik let bezmocně a nemohl sám vstát, přišel za ním několikrát Lojza. Rovnou před ním, osmdesátiletým příbuzným, rozbalil čokoládu a klidně z ní polovinu spořádal, nehledě na to že dělá nešťastnému stařečkovi chutě. Nikdy mu nedal ani kousek, třebaže pradědeček lačně přihlížel, nedostane-li přece jen něco. To však nehrozilo, jakmile měl Lojza dost, zabalil zase zbylou polovinu do staniolu a klidně odešel.
Jeho chamtivost a hladnost šla až tak daleko, že měl tehdy vyhlédnutu v jakémsi obchodě kravatu - ale místo aby ji koupil, chodil se na ni jen dívat. Až mu ji prodali a měl po koukání.
Říkalo se, že hodně zblbl poté, kdy jej na ulici srazila motorka, ale osobně si myslím že už to nemohlo mít vliv. Byl blbým od počátku a nezchytral ani do své smrti. Jakživo nevymaloval (v místnostech co bydlel více než 40 let), od svých 30 už nekoupil jediný kus oblečení, nosil jen to co našel někde venku anebo co dostal od sousedů. Chlubil se například, kolik párů má rukavic - ale holým detailem bylo pro něj to, že každá z těch 16 kusů byla od jiného páru! A tak chodil, na pravé ruce třeba dámskou z jemné kozinky a na levé hrubou pracovní! Ten kdyby našel boxerskou, vzal by si ji také, a to bez sebemenších křečí...
O nic lepší nebyl ani jeho povedený mladší bratr, Milan.
Ten se dopustil navíc i krádeže několika metráků uhlí a zachovalého lustru v té polovině domu, která připadla jako dědictví jemu, jeho bratrovi a jejich matce.
Však moje prabába udělala dobře, když nesvěřila vkladní knížku s penězi určenými na opravy domu nikomu z jejich rodiny; znala je na to totiž až převelice! Věděla, že by se už více nikdo s nimi neshledal, že by jen knížku schovali a dále by se nic nedělo - barák ať si pak chátrá a chátrá vesele dál...
Červenec 1985:
Prudká smršť, považovaná za vichřici století, měla za následek vyhoření elektrického vedení v celém domě. Týden nešel proud, náš soused, otec i já jsme museli pracovat usilovně na tom, aby se vůbec ještě kdy dalo svítit a koukat na televizi, o ostatních spotřebičích nemluvě.
A co udělal Lojza?
Hned jak zjistil, co se stalo, odešel k bratrovi na Lidickou a týden se neukázal. Nestaraje se vůbec, jak si s tím poradíme, čekal že to všichni budou dělat za něj a on jen přijde k hotovému... Bez starostí, bez placení opravy i vůbec jen materiálu, si takhle klidně a beze všeho zmizí. Důrazně jsem navrhoval svým spolupracovníkům, aby jeho polovinu prostě a jednoduše nezapojovali; avšak otec tvrdil že to nejde a tak si naše milé hovado Lojza přišlo opět k hotovému.
Bez práce, bez starostí, bez jakýchkoliv zásluh na řešení věci měl po týdnu opět i on elektřinu - a zadarmo.
Záležet to jen na mě, zůstal by odpojen, nechal bych prostě trčet dráty ze zdi a voda, tu by měl odpojenu už tři roky. No a pak jen si chlapče, bydli, bez vody a potmě! Takové školení jaké bych já mu dal, to by potřeboval - a ne mu ještě cpát všechno zadarmo.
Prosinec 2001:
Hovado Lojza bylo odvezeno za nikoliv tragických, ale jen směšných okolností do bohunické nemocnice.
Příliš smrděl, a proto jej asi přivezli ještě ten den zpátky; ale večer už ani nedokázal sedět sám na židli, aby nespadl (bratr ho musel přidržovat a tak sanitku volala matka, neboť Milan měl plné ruce práce s ním). Ale i druhá směna nemocnice si stěžovala na jeho notně špinavé oblečení; toťseví, přes rok nekoupaný staroch je pravým pošušňáníčkem pro takový frňák!
Nakonec jej tedy zeslíkli, umyli a vydrhnuli. Nato i přikurtovali k lůžku, protože měl snahu jim odsud odejít - jak to ostatně udělal již jednou, dříve.
Březen 2002:
Lojza zemřel, pohřeb měl o týden později. Zařizovala jako obvykle máma. Neschopný Milan jen přihlížel a občas jen ze sebe vyhodil nějak tu volovinu, kterých má v té své palici plno.
Na pohřeb samotný přišlo pak 10 lidí. Kromě nás tří nejbližších příbuzných přijeli ještě nějací z venkova. Kromě toho jedna paní z naší ulice. O té vám prozradím, že pohřby jsou její dlouholetý koníček; navštěvuje pravidelně všechny o kterých se dozví. Ostatně i v tento den se zúčastnila úplně cizího pohřbu...jednoduše se jí zdálo, že se nevyplatí tak dlouho čekat v předsíni krematoria a navíc, počet šesti lidí je trochu málo - a tak vstoupila dovnitř, aniž měla se zesnulým cokoli společného. Pravda, ostudu tam rozhodně neudělala, je totiž zcela stoprocentně připravena k těmto příležitostem. Má už smuteční ošacení pro všechny čtyři roční období, šaty, boty, černé punčochy i černý závoj přes obličej.
Jaký to protiklad k Milanovi, co se dostavil ve světlé bundě namísto tmavého kabátu; neměl ani smuteční pásku na lokti, i to mu bylo líto, obětovat nějakou dvacku za tuhle maličkost. S úmyslem co nejvíce ušetřit neobjednal pohřeb do země, ačkoliv to v jejich rodině bývalo pravidlem. Proběhla tedy kremace a to v největší skromnosti. Když skončila, začal ten vůl ještě nahlas uvažovat o tom, jestli neměl přece jenom vyhrabat kosti obou svých rodičů z hrobu, sám se pak oběsit a tím dosáhnout toho, že by to pohřebáci dali všechno dohromady, do jedné rakve kterou by potom spálili s tím vším a dali jen do jedné urny...
Laskavý čtenář si sám udělá úsudek o myšlení tohoto vystudovaného ing. s červeným diplomem. Co si ale myslet o člověku, který nemá ani ložní povlečení (stejně jako jeho zesnulý bratr), avšak zato shromáždil hned po svém nastěhování do družstevního bytu v Kohoutovicích všechny ty patnácti kilové kýble od barev, jak je jen malíři v celém domě po sobě zanechali. Při naší tehdejší návštěvě, kdy byl natolik překvapen že nám otevřel a tím nechal vlastně vniknout do svého bytu, byla těch kýblů plná předsíň. A to jste měli vidět, jak kolem nich skákal, samým strachem na co mu kde sáhneme! Anebo to byla radost, skákal samým potěšením že nás vidí ??? Prostě, byl to hotový válečný tanec Komančů, jinak bych to nenazval. Ovšem nikdy víc se už nám dovnitř dostat nepodařilo, jednoduše nám neotevřel. Matka později prohlásila že nejspíš vyváděl tolik proto, že měl strach abysme mu ten byt neprohlédli podrobněji a nenašli přitom věci, které se nám z domu ztratily už před lety a my se jich nemohli dohledat.
Ještě dlouho po pohřbu nebylo jasné, co se vlastně stalo s urnou. Milan sice tvrdil, že ji sám, osobně zahrabal do hrobu, ale nebylo to na jeho uhrabaném povrchu vidět. Nejenže nehodlal platit kopáčovi za jeho nepříjemnou práci, ale on ani neobjednal nápis na pomník! Vlastnímu bratrovi...
Mám beztak podezření, že urnu odnesl ze hřbitova a nechal u něj v kuchyni, někde zavřenou do kredence.
Prosinec 2004:
Sešel ze světa poslední z rodu - Milan. Tohle datum je jen úřední, přesné datum úmrtí nezná a neurčí ani ten sebelepší patolog, vzhledem k okolnostem... Ale muselo to být takový měsíc před nálezem jeho těla!
Zemřel totiž tak, jak se občas dozvídáme z večerních zpráv. Osamělý starý člověk nevychází po delší dobu z bytu, pak se začne domem šířit zápach a sousedi volají policii. Ta vyrazí dveře a najde mrtvolu v odporném stavu.
Inu, jak žil - tak také skončil. V nenávisti ke všem okolo sebe.
Jen by mě zajímalo, kam se poděly ty peníze nakřečkované za 50 let (od poslední měny) čtyřmi dospělými lidmi. Dle mého odhadu to muselo být kolem 3 miliónů...Ale nebyly nalezeny. Že by si s nimi zatopil? Nuž, věřil bych i tomu! Ostatní jeho majetek v podobě 2 bytů propadl státu a vůči mojí matce zůstal v pozici dlužníka, za provedené opravy na společném domě...
Zbytek mojí široce rozvětvené rodiny je už lepší, ale ne o moc.
Epilog koncem r.2008
Bojová akce: Vyklízení
Po 3,5 letém váhání se pracovníci příslušného úřadu konečně rozhodli k vyklizení pozůstalosti oněch dvou povedených bratříčků. Očekával jsem již s napětím příjezd vyklízecí firmy, jejíž pracovníci se sebejistě smáli mým varovným pokynům a nebrali je v úvahu. Leč smích je přešel v momentě, kdy otevřeli již roky uzavřený vchod dovnitř do špinavé sluje. To co je ovanulo, se už ani nedá nazvat zápachem. Jako jediný jsem prozíravě měl již nasazenu plynovou masku, jinak z výbavy připravené k chemickému útoku na naši ulici. V klidu jsem tedy počkal, až všichni tři upadnou do mdlob a pak je vytáhnul za nohy ven z místnosti. Po úspěšných oživovacích pokusech se pouze jeden z nich odhodlal vynosit ty nejhorší pytle odpadků ven do přistavené dodávky.
Pokračování se konalo o týden později, kdy přesvědčováním (nebo vydíráním...?) se podařilo zbylé dva pracovníky přimět k dokončení operace. Tentokráte již nastoupili s dýchacími přístroji, speciálními nepropustnými obleky a gumovými rukavicemi. Byl přistaven největší stěhovací vůz který jsem kdy viděl a to tak, že zablokoval na půl dne veškerý průjezd ulicí. To, co se dříve nazývalo nábytkem bylo rozštípáno, věci vyneseny a odvezeny, vnitřek celého bytu následně vydezinfikován. Obava, jestli se v bytě nezdržovali potkani se ukázala zcela lichou; v takových podmínkách by ani tohle zvířátko nepřežilo
Temnice a hladomorna
Jak jsem již dříve uvedl, na přístroji došlo během expozice k malé nehodě, tzn. že prasknul objektiv. Ale přece jen se mi po delší době podařilo získat z kamery několik snímků místa kde zmíněný Lojza několik let před svou smrtí bydlel a věřte, že jsou naprosto šokující. Osvětlení mu zajištovala jediná 25W žárovka a živ byl jen o chlebu a vodě, jako vězeň. Proto temnice a hladomorna.
Zde tedy jest pár hnusných fotek pro dokumentaci výše popsaného případu:
POZOR!-POZOR!-POZOR!
100% pure
HUMUS
Prohlížet až po 22 hod a na vlastní riziko !!!
*
*
*
Tak to už by snad stačilo...
